„Už usnula?“ ozval se skřípavý hlásek z jednoho konce poličky.
„Slyšíš ji, jak chrápe?“ Odpověděl mu z druhého konce hlásek pisklavý.
„Spí jak dřevo,“ uzavřel konverzaci třetí, tentokrát hluboký hlas.
Adélka sešplhala po šňůře lampičky na pracovní stůl a začala se procházet mezi běžným nepořádkem jedné školačky.
„Doufám, že nám tu aspoň nechala něco na hraní,“ řekla a opřela se o velkou porcelánovou věc na okraji stolu.
„Pozor, ať to neshodíš!“ zavolala na ni skřípavým hláskem Jezinka. Sotva to dořekla, sešplhala po stejné šňůře na stůl.
„Co to vlastně je?“ zeptala se, když došla k té porcelánové věci. Z těch tří byla zrzavá Jezinka nejmladší. Na svět se koukala podivně modrýma očima a chodila ve vybledle zelené střapaté sukýnce.
„Říká tomu hrnek na kafe a je tak těžký, že s ním sama nehnu,“ odpověděla jí Adélka, nejstarší a nejzkušenější. „A co kdybych ti s tím pomohl?“ třetí hlas patřil Jardovi.
„Tak pojď sem! Trošku jí ho posuneme, stejně si toho ráno nevšimne, koukni, jaký je tu nepořádek.“ řekla mu Adélka a mávla na něj svou drobnou ručičkou.
„Zbláznili jste se? Přece tu nemůžeme hýbat s věcmi! Co když na to přijde?“ protestovala Jezinka.
„Nebuď taková srababa, nebude to poprvé. Pamatuješ, jak jsme jí schovali brýle pod noviny, Jardo?“
„No, jasně, hledala je pak celé dopoledne. Ono ji prostě nikdy nenapadne, že to můžeme dělat my, víš? „Ale stejně se mi to nelíbí,“ stále namítala Jezinka.
„Tak si dělej, co chceš,“ odbyl ji Jarda a rychle doběhl k hrníčku.
„Jdem na to! Na tři zatlačíme, jo?“ Adélka se zapřela rukami o hrnek.
„Raz! Dva! Tři!“ Jarda s Adélkou šťouchli do hrníčku, zatímco je Jezinka pozorovala a nervózně si namotávala vlněné vlásky na ručičku. Jenže hrníček byl skoro prázdný a dvě panenky mají mnohem větší sílu než jedna. S hlasitým řachnutím se hrnek převrátil. Naštěstí zůstal na stole a vytekla z něj jenom troška kávy.
„Vidíte, já vám říkala, že z toho bude průšvih!“ křičela Jezinka. Všichni tři se teď s obavou koukali na postel, kde spala Dívka. Jenom s sebou neklidně zavrtěla a spala dál. Netušila nic o nočním životě jejích skřítků – panenek, které si z nudy vyrobila.
„Nebude,“ usadil ji s ledovým klidem Jarda. Adélka mezitím zkoumala tekutinu, která z hrníčku vytekla. Opatrně si v ní namočila ruku a tekutinu oblízla. Provázky na obličeji se jí zkřivily odporem.
„Je to hořké,“ oznámila ostatním znechuceně.
„To je škoda. Doufala jsem, že to aspoň bude dobré, když jste to vylili,“ to už Jezinka stála vedle Adélky a také kávu zvědavě pozorovala.
„Koukejte, co jsem našel!“ Zavolal na dívky Jarda. Stál na druhém konci stolu mezi papíry a hracími kostkami. Panenky nechaly kávu kávou a utíkaly za Jardou.
„Ona tu dnes nechala kostky? Paráda!“ Adélka vzala jednu z šesti kostek do obou ručiček a cvičně si s ní hodila po stole. Kostka se zastavila o Dívčin parfém. Jezinka na ni nechápavě zírala. „Kolik ti padlo?“ ptal se hned Jarda.
„Čtyři!“ zavolala Adélka, hned jak doběhla ke kostce.
„Cos to dělala?“ ptala se Jezinka.
„To jsou kostky, taková hra, víš? Prostě hodíš a doufáš, že ti padne co nejvyšší číslo.“
„Aha. Takže teď já!“ zavolala Jezinka a chopila se modré kostky. Byla těžší, než si myslela, ale i přesto s ní zvládla hodit. Kostka se zastavila o Dívčin penál.
„Tak kolik?“ „Pět!“ Radovala se Jezinka. První hod se jí vydařil. Potom házel Jarda červenou kostkou. Padla dvojka. Toto kolo prohrál. Za hlasitého povzbuzování a nadávání, fandění a jásání probíhala hra celou noc. Kostky se odrážely od různých předmětů na stole a Dívka nerušeně spala. „Hele, za chviličku jí zazvoní budík,“ řekla Adélka, když se otočila k oknu a mezi závěsy viděla slunce.
„Ještě jednou si hodím,“ škemrala Jezinka.
„Tak ale naposledy,“ Jezinka hodila kostkou. Ta se ale nezastavila ani o parfém ani o penál ani o kelímek od jogurtu, ale skutálela se ze stolu pod postel.
„Tak to je malér!“ Chytla se za vlasy Jezinka.
„Neboj, zítra stejně nebude mít čas hrát, večer tu kostku najdeme,“ utěšoval ji Jarda.
„Za chviličku se vzbudí! Pojďte všichni zpátky!“ volala na ně Adélka, která už šplhala po šňůře lampičky na polici.
Dívka se probudila hned po zazvonění budíku. Rozespalá nad převráceným hrníčkem nepřemýšlela. A hnědého flíčku na ručičce jedné z panenek si ani nevšimla.
„Slyšíš ji, jak chrápe?“ Odpověděl mu z druhého konce hlásek pisklavý.
„Spí jak dřevo,“ uzavřel konverzaci třetí, tentokrát hluboký hlas.
Adélka sešplhala po šňůře lampičky na pracovní stůl a začala se procházet mezi běžným nepořádkem jedné školačky.
„Doufám, že nám tu aspoň nechala něco na hraní,“ řekla a opřela se o velkou porcelánovou věc na okraji stolu.
„Pozor, ať to neshodíš!“ zavolala na ni skřípavým hláskem Jezinka. Sotva to dořekla, sešplhala po stejné šňůře na stůl.
„Co to vlastně je?“ zeptala se, když došla k té porcelánové věci. Z těch tří byla zrzavá Jezinka nejmladší. Na svět se koukala podivně modrýma očima a chodila ve vybledle zelené střapaté sukýnce.
„Říká tomu hrnek na kafe a je tak těžký, že s ním sama nehnu,“ odpověděla jí Adélka, nejstarší a nejzkušenější. „A co kdybych ti s tím pomohl?“ třetí hlas patřil Jardovi.
„Tak pojď sem! Trošku jí ho posuneme, stejně si toho ráno nevšimne, koukni, jaký je tu nepořádek.“ řekla mu Adélka a mávla na něj svou drobnou ručičkou.
„Zbláznili jste se? Přece tu nemůžeme hýbat s věcmi! Co když na to přijde?“ protestovala Jezinka.
„Nebuď taková srababa, nebude to poprvé. Pamatuješ, jak jsme jí schovali brýle pod noviny, Jardo?“
„No, jasně, hledala je pak celé dopoledne. Ono ji prostě nikdy nenapadne, že to můžeme dělat my, víš? „Ale stejně se mi to nelíbí,“ stále namítala Jezinka.
„Tak si dělej, co chceš,“ odbyl ji Jarda a rychle doběhl k hrníčku.
„Jdem na to! Na tři zatlačíme, jo?“ Adélka se zapřela rukami o hrnek.
„Raz! Dva! Tři!“ Jarda s Adélkou šťouchli do hrníčku, zatímco je Jezinka pozorovala a nervózně si namotávala vlněné vlásky na ručičku. Jenže hrníček byl skoro prázdný a dvě panenky mají mnohem větší sílu než jedna. S hlasitým řachnutím se hrnek převrátil. Naštěstí zůstal na stole a vytekla z něj jenom troška kávy.
„Vidíte, já vám říkala, že z toho bude průšvih!“ křičela Jezinka. Všichni tři se teď s obavou koukali na postel, kde spala Dívka. Jenom s sebou neklidně zavrtěla a spala dál. Netušila nic o nočním životě jejích skřítků – panenek, které si z nudy vyrobila.
„Nebude,“ usadil ji s ledovým klidem Jarda. Adélka mezitím zkoumala tekutinu, která z hrníčku vytekla. Opatrně si v ní namočila ruku a tekutinu oblízla. Provázky na obličeji se jí zkřivily odporem.
„Je to hořké,“ oznámila ostatním znechuceně.
„To je škoda. Doufala jsem, že to aspoň bude dobré, když jste to vylili,“ to už Jezinka stála vedle Adélky a také kávu zvědavě pozorovala.
„Koukejte, co jsem našel!“ Zavolal na dívky Jarda. Stál na druhém konci stolu mezi papíry a hracími kostkami. Panenky nechaly kávu kávou a utíkaly za Jardou.
„Ona tu dnes nechala kostky? Paráda!“ Adélka vzala jednu z šesti kostek do obou ručiček a cvičně si s ní hodila po stole. Kostka se zastavila o Dívčin parfém. Jezinka na ni nechápavě zírala. „Kolik ti padlo?“ ptal se hned Jarda.
„Čtyři!“ zavolala Adélka, hned jak doběhla ke kostce.
„Cos to dělala?“ ptala se Jezinka.
„To jsou kostky, taková hra, víš? Prostě hodíš a doufáš, že ti padne co nejvyšší číslo.“
„Aha. Takže teď já!“ zavolala Jezinka a chopila se modré kostky. Byla těžší, než si myslela, ale i přesto s ní zvládla hodit. Kostka se zastavila o Dívčin penál.
„Tak kolik?“ „Pět!“ Radovala se Jezinka. První hod se jí vydařil. Potom házel Jarda červenou kostkou. Padla dvojka. Toto kolo prohrál. Za hlasitého povzbuzování a nadávání, fandění a jásání probíhala hra celou noc. Kostky se odrážely od různých předmětů na stole a Dívka nerušeně spala. „Hele, za chviličku jí zazvoní budík,“ řekla Adélka, když se otočila k oknu a mezi závěsy viděla slunce.
„Ještě jednou si hodím,“ škemrala Jezinka.
„Tak ale naposledy,“ Jezinka hodila kostkou. Ta se ale nezastavila ani o parfém ani o penál ani o kelímek od jogurtu, ale skutálela se ze stolu pod postel.
„Tak to je malér!“ Chytla se za vlasy Jezinka.
„Neboj, zítra stejně nebude mít čas hrát, večer tu kostku najdeme,“ utěšoval ji Jarda.
„Za chviličku se vzbudí! Pojďte všichni zpátky!“ volala na ně Adélka, která už šplhala po šňůře lampičky na polici.
Dívka se probudila hned po zazvonění budíku. Rozespalá nad převráceným hrníčkem nepřemýšlela. A hnědého flíčku na ručičce jedné z panenek si ani nevšimla.
Žádné komentáře:
Okomentovat